Když i obyčejný den připomene důležitost bdělosti

Včera jsem vzal svého třináctiletého syna Olivera na procházku Prahou. Ušli jsme krásných dvanáct kilometrů. Když jsme se procházeli podél Vltavy, položil jsem mu otázku:
„Už jsi někdy byl na šlapadle na Vltavě?“
„Ne, táto,“ odpověděl.
Chvíli bylo ticho. Pak jsem se usmál: „Víš co? Já taky ne. Tak pojďme.“

Vybrali jsme si šlapadlo ve tvaru starého veterána, aby nám to na vodě slušelo. Byl obyčejný ale krásně slunečný sobotní den, modré nebe, klidná hladina, Praha jako z pohlednice. Kochali jsme se výhledem na Pražský hrad a já vnímal tu uklidňující energii, kterou mi tyto chvíle vždy dávají.

A pak rána. Cinknutí kovu.
Seděl jsem v pololehu a nadšeně šlapal, když mi z kapsy vypadly klíče od auta a bytu. V jediném okamžiku přepadly přes hranu šlapadla a zastavily se jen zázrakem na jeho okraji.
Díval jsem se na ně a v duchu slyšel: „Ty jsi ale debil.“

V ten moment jsem si bolestně uvědomil: Nepřipravenost nemá omluvu.
Měl jsem si ověřit, že mám všechno zabezpečené. V bezpečnosti, stejně jako v životě, stačí jeden okamžik nepozornosti a důsledky mohou být fatální. Ač zkušený, podcenil jsem situaci. Co by následovalo, kdyby klíče spadly do Vltavy? Jaké by byly další kroky?

Pokračovali jsme v naší plavbě. Krátce nato jsme zahlédli šlapadlo s turisty uvízlé u ostrova. Volali o pomoc. Manévrování na vodě se šlapadlem není jednoduché, ale pokusili jsme se. Nakonec je vyprostil až zásahový člun.
Další připomínka, pravidla existují a mají proto důvod. Oni měli udržovat odstup pět metrů od břehu. Nedodržení pravidel přivolalo potíže.

My s Oliverem jsme došlapali zpět v pořádku. A já, se srdcem naplněným vděčností, děkoval, náhodě, osudu, nebo možná něčemu vyššímu, že dnes vše dobře dopadlo.

Filozofie bezpečnosti není o strachu. Je o vědomém vnímání světa. O připravenosti, zodpovědnosti a pokoře. Protože i ten nejklidnější den se může během okamžiku změnit.